DSCF4442

Výlet na DG-1000 29.5.2011

DSCF4442Už v loňském roce jsme se s Vojtou Hájkem předběžně domlouvali na možnosti proletění se na DG-1000 ve Vrchlabí. Mě osobně lákala možnost svézt se na vysokovýkonném větroni s klouzákem přes 40. Den předtím jsem si dal v Klatovech jeden „skok“ na PW-6U, což bylo moje první svezení na plachťáku, který nebyl vyroben z plechu. Nicméně DG (jinak Dydžina) je samozřejmě úplně jiný level.

Vojta je muž činu a skutečně domluvil ve Vrchlabí volné termíny pro AKMB. Naštěstí zrovna na ten „můj“ bylo plachtařské počasí, i když se celý den jevilo lepší, než ve skutečnosti bylo. Vojta hrdinně naplánoval 400 km, což se nakonec ukázalo jako opravdu hodně optimistické. Do Vrchlabí jsme dorazili již dopoledne a po nezbytném papírování a přípravě kluzáku jsme se přesunuli na start. Při čekání na vhodný okamžik odletu si ještě vrchlabští instruktoři dali několik „skoků“.

Odstartovali jsme asi v půl jedné odpoledne, já zepředu, Vojta zezadu. Překvapivě mě nechal řídit jak vzlet, tak aerovlek i několik prvních stoupáků. Držel jsem se jeho rad a při vzletu postupoval jako u Blaníku – tzn. tlačit, převést na kolo, nechat rozjet na stovku a pak se DG vznesla sama. Křidélka jsou účinná od samého začátku. Pokud člověk vyloženě „nezachrápe“,nepadá křídlo k zemi. Vzhledem ke vzletové hmotnosti kluzáku přes 6 metráků a rozpětí 20m je asi jasné, že při aerovleku DG nebude žádná „čamrda“. Přesto se dá udržet za vlečnou v pohodě, i když v momentě, kdy se nás vlekař pokoušel se svojí Maule ustředit do stoupáku a trochu přiostřil, potřeboval jsem skoro plné výchylky kormidel. Fascinoval mě od začátku absolutně dokonalý výhled, tichý let a vyvážené, příjemné řízení kluzáku. Nikdy jsem vlastně (až na jedinou výjimku) v „bílém“ letadle neletěl a proto alespoň pro mne by dojem z letu fascinující. Pouze posez v kabině pro mě nebyl extra pohodlný, možná by to chtělo nějaký polštář pod záda. Chvíli jsme polétali kolem Vrchlabí, vrátili se nad letiště a vyrazili na trať.

První otočný bod byl Suchý vrch na samém konci Orlických hor. Zpočátku probíhalo vše velmi dobře, stoupání kolem 2 – 3 metrů, ale připadala mi jaksi „neustředitelná“. To jsem ovšem přičítal především svému neumění. Základny byly poměrně nízko, tak 1100 – 1400 m n.m. Cca v polovině prvního ramene jsme se začli nořit víc a víc k zemi a Vojta převzal řízení. Malované mraky dávaly míň a míň a začli jsme brát i půlmetry… Když jsme měli nad terénem cca 450 m, říkal jsem si že snad s Dydžinou neskončíme v poli. Odpustil jsem si několik chytrých poznámek a nechal Vojtu raději letět. Postupně jsme se vyškrábali a pomalu ve stejné výšce se dostali k Suchému vrchu.

Po otočce se vše znovu několikrát opakovalo, hrabali jsme se opět i z malých výšek. Navíc zesílil vítr, který jsme teď měli z čela – asi 8m/s. Vojta se hóóódně zapotil. Mě používal občas jako autopilota na přeskoku resp. při letu pod miniřadou, ale jinak jsem si moc nezaletěl… 🙁 . Nakonec jsme se probojovali někam k Úpici, ale pořád to nedávalo do Vrchlabí, nicméně u Trutnova už ano. Vrchlabí jsme přeletěli směrem na západ a pokračovali ještě asi 25 km. Následovala otočka a dokluz do Vrchlabí.

Počasí bylo téměř stejné jako při odletu, pouze se základny trochu zvedly, ale byl problém cokoliv rozumně ustředit. Nicméně nakonec z toho bylo 4 hodiny a 11 minut a asi 230 km, takže spokojenost. Kdo bude mít možnost svézt se na tomto nebo podobném stroji, určitě ji využijte. Myslím že je to perfektní škola pro „pokračováky“ i začínající sportovce. Ještě jednou díky Vojtovi za organizaci celé akce a hezký let!