Od chvíle, kdy jsem pomocí Begise uveřejnil článek o zážitcích z mého létání, uplynula již dlouhá doba. A to je právě příležitost seznámit Vás s dalšími trapasy, úspěchy i neúspěchy, které jsem zažil ve vzduchu. Sólo lety na okruhu byly za mnou (s překvapením jsem přežil) a následovaly další úlohy. Jedna z nich je právě navigace.
Rychle tedy na internetovou aplikaci Airquest. Kdo ji nezná, tak vězte, že se jedná o elektronickou podobu map, ve které si můžete lehce, rychle a snadno naplánovat trasu a následně si vytisknou navigační štítek se všemi potřebnými údaji k danému letu. Kam bych se tak mohl asi podívat? Dlouho to netrvalo a trasa byla na světě. Ted´ už jen vyčíhnout vhodné počasí a vzhůru do oblak. Je středa ráno, hodina informatiky, vhodná příležitost překliknout MS Access na rezervační systém letecké školy a podívat se, kdy by tak bylo volné letadlo. Následovala stránka Českého hydrometeorologického úřadu a chvilka přemýšlení:
„Vždyť já mám dnes jen do 11:30, počasí dobrý, letadlo volný. Dneska by to tedy šlo? Jó šlo!“ Rychle zpět na Access, než si toho někdo všimne. Odpoledne vyrážím směr letiště Sazená. Letadlo připravené, instruktor v kondici, prostě nic nebránilo provést můj první navigační let. Krátce před čtvrtou odpolední vstupuji na dráhu 33, plný plyn, jde se na věc. Obloha pokrytá 8/8, lehký opar a bezvětří (takže žádná korekce směru). Po startu točím levou zatáčkou kurz Slaný a zhruba za deset minut zkouším letmé přistání na poněkud krátkou dráhu místního letiště. Dále náš letecký výlet pokračoval do Rakovníka, Žatce, Chomutova, Ústí nad Labem a přes Středohoří zpět do Sazené. Prostě nádherné odpoledne strávené ve vzduchu.
Druhé dilema: Severozápad už znám. Kam bych zabrousil teď? Ááááá, už to mám. Chvilka klikání na Airquestu, příprava mapy a tentokrát letíme vstříc Krkonošskému pohoří. Až do Hořic se zdá být vše v pohodě, ale jakmile doladím kurz Mladoboleslavského letiště, zjišťuji, že ten čtyř-metr z čela nás brzdí trochu víc, než jsem čekal. Ono by to až tak nevadilo, kdyby nebylo 18:30 (místního času). Po dvou a půl hodinovém letu, původně naplánovaném na hodinu padesát vstupujeme do prostoru ATZ Sazená a zapínáme veškeré světelné zařízení, které Cessnička vůbec má. Přesně v 19:09 sedáme na dráhu 33 a musím říct, že kdyby ta dráha byla osvětlená, vůbec bych si nestěžoval. Po přistání zase méně oblíbené papírování a pár rad od instruktora k přípravě dalšího letu: „Příště tak na hoďku třicet a potom bychom si dali přezkoušení a můžeš lítat zase sám.“
Naplánovat navigační let dle instrukcí bylo tak trochu obtížné. V daném časovém rozmezí připadal v úvahu jen okruh kolem Prahy. Tak to bude jednoduchý, město pořád na dohled, to se nemůžu nikde ztratit? Jak praví jedno přísloví: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ A tak se i stalo. Nejdřív náš let směřoval do Panenského Týnce, kde proběhlo přistání na betonovou dráhu a poté přímo na Slaný. Obloha připomínala kouř z továrních komínů, což tak trochu znemožňovalo srovnávací navigaci. Dohlednost maximálně 6 km. Žádný problém, máme přece moderní avioniku. Můj pohled nejdříve směřoval na navigační štítek a pak na směrový setrvačník. Pěkná mašinka, na které nemusíte řešit nějaké přetáčení, nedotáčení a podobně. První osudová chyba byla na světě. Aby ten zázrak dobře fungoval, musí se každých 15-20 minut ladit s kompasem, což jsem nedopatřením neudělal a místo ve Slaném jsem skončil ve Velvarech. První velká zkušenost. No, a jak to komentoval instruktor? „Buďte rád, že se to stalo.“ „Až poletíte v sóle, už Vás to nepřekvapí.“
Tak, to bychom měli a můžeme tedy pokračovat v letu. Pár koleček nad Křivoklátem a pak po proudu Berounky do Bubovic. „Hele, co to tam letí? Není to Zephyr?“ Než jsem se nadál, instruktor už visel z okénka a pořizoval fotky souběžně letícího, asi 30 m vzdáleného ultralightu. Po pár minutách jsme se rozloučili a každý z nás pokračoval ve vlastním letu.
Přistání na tankodromu v Bubovicích, letiště Točná a přes CTR přímo Sazená. Za tři minuty CTR. Co já tomu řídícímu asi tak řeknu? Instruktor: „Komunikujte jako v ATZ, akorát neoznamujte, ale žádejte!“ Nu dobře, když žádat, tak žádat. „Kbely VĚŽ OK-FOR dobré odpoledne.“ První věc, kterou jsem absolutně nečekal, byla extrémně rychlá reakce řídícího na mé vysílání. Trochu změna oproti ATZ, kde zahlásíte, uletíte dalších 5 km a poté se s obtíží dočkáte odpovědi. Někdy také vůbec. Celej rozklepanej jsem pokračoval v komunikaci: „Kbely VEŽ OK-FOR, dobrý den, Cessna 150, za 3 minuty vstup západně do CTR, výška 2000 alt na QNH 1019 a žádám pokračovat po trati Průhonice, Kbely, Vodochody.“ „OK-FOR Kbely VĚŽ pokračujte, squak 7073, max. 3000 feetu, QNH 1020 na třech hodinách jeden ultralight? Samozřejmě, že sem mu nerozuměl ani jedno slovo, natož abych si to stihl zapsat. Pro tentokrát mě instruktor ušetřil a odpověděl za mě. Upřímně přiznám, že když mi zahlásil, že opouštím jeho rajon a přeje hezký let, otřel jsem kapky potu z čela. Zbytek cesty až do Sazené už probíhal bez větších komplikací. Abych Vás zcela neunudil, tak přezkoušení před navigačním sólem bych se věnoval někdy příště, jelikož to je kapitolka sama pro sebe.
Michal Lněnička
