Počasí nebo zlý pilot?

Prázdniny začaly, rychle k počítači a honem sepsat zase pár řádku, jak se vyvíjí výcvik PPL(A). Před nedávnem jsem nakousl téma přezkoušení před navigačním sólem, tak proč Vás neseznámit s tím, jak probíhal, jaké nastaly komplikace a jaké zkušenosti jsem pobral.

S příchodem podzimu se počasí začíná zhoršovat a naplánovat si tedy let v ideálních podmínkách je čím dál tím těžší. Předpověď na víkend nebyla příliš optimistická, ale touha po lítání zvítězila. Tak co? Musím se přeci naučit lítat i v horších meteorologických podmínkách. Proč ne? Jenže jsem se trochu přecenil a spojil dvě věci najednou. Jednak zvládnout nepřízeň počasí a zároveň uspět při přezkoušení před navigačním sólem. Je sobota ráno a táta mě veze jako každý víkend na letiště Sazená. Rád bych jel sám, ale můžu řídit jen motorové letouny nikoli motorová vozidla a veřejná doprava do těchto končin jaksi nevede. Po část celé cesty na letiště sleduji vývoj počasí. Chvílemi sprchne, místy nízká oblačnost a o větru raději nemluvím. Po přistání Zephyra přejíždíme autem dráhu.

„Hurá, nebudu jediný blázen, který se vrhá vstříc dešti a větru.“

Pár minut zabrala příprava a kontrola papírů. Honem k letadlu, než začne pršet ještě víc. Zběžně kontrola klapek, motoru, podvozku a rychle do kabiny než zmrznu. Než přišel instruktor, měl jsem trochu času na chronologické uspořádání map, tak jak bude probíhat let. Vše jsem měl tak pečlivě připravené až to zavánělo průserem. Instruktor seděl na svém místě. To byl nejlepší čas kopnout do vrtule a vyrazit.  Pojížděl jsem tedy na vyčkávací pozici dráhy 33. Přístroje neindikovaly nic neobvyklého a můžu tedy vstoupit na dráhu. V tu chvíli jsem si vzpomněl na video meteorologa Petra Dvořáka z jeho expedice na Zanzibar, jak popisuje start Boeingu 737-800NG. Dlouho jsem neváhal a už jsem stál na brzdách. To musím taky zkusit ne? Následovala má obvyklá otázka na instruktora: „Ready for departure?“ Instruktor kývnul hlavou, což bylo znamení ke startu. Posunul jsem plynovou páku do maximální polohy, počkal na otáčky a pustil brzdy. Letoun akceleroval po dráze a po pár stech metrech jsme se díky čelnímu 8-10 metru vznesli. Mírně jsem poupravil kurz a pokračoval ve stoupání do 2000 feetů altitude, což byla maximální výška letu, abych nevlétl do oblačnosti. Nejdříve můj let směřoval do Roudnice nad Labem, kde jsem provedl levou zatáčku a dále se vydal do Rané. Korekce směru byla nevyhnutelná, jelikož nám vítr foukal přímo z boku. V tu chvíli jsem přestal sledovat navigační přístroje a spíše se soustředil na to co je pode mnou a v mapě. Abych potěšil nadšené historiky, neopomenul jsem si prohlédnout hrdě se tyčící zříceni hradu Hazmburk, která se nacházela nedaleko od nás. Doslova za pár minutek jsme dosáhli letiště, které se celou dobu skrývalo za kopcem, a instruktor vydal pokyn:

„Tady bychom si dali letmé přistání ano?“

Jako obvykle jsem nalétl letiště, zjistil směr, intenzitu větru a rozhodl se pokračovat klasickým okruhem na dráhu 29. Až do 3 zatáčky levého okruhu dráhy 29 vše v pohodě, ale následně na nás začal působit rotor, který se vytvořil na závětrné straně místního kopce. V tu chvíli jsem ze sebe shodil veškeré mapy, databáze a věnoval se jen konečné fázi přiblížení. Prudké zásahy do řízení byly nevyhnutelné. Dotočil jsem finále, při čemž jsme se ještě více dostali do úplavu. Nečekaně hodně jsme ztráceli výšku a rychlost. Následovalo razantní přidání plynu a instruktorova rada:

„Drž těch 80, nebo nás to smete!!!!!“

Přistání trošku tvrdší, ale pro mě bylo důležité, že jsme seděli na zemi. Nestihl jsem se ani vzpamatovat a už jsme se zase vznášeli ve vzduchu. Vítr stále nabíral na intenzitě. Oblačnost se naštěstí roztrhala a jako mávnutím proutku bylo náhle všude azurově modro.

Nastala vhodná chvíle ohlásit vstup do provozní zóny ATZ Žatec a dále pokračovat v klasickém přiblížení. V Žatci jsem plánoval plné zastavení na přeskládání map a na malý posilňující catering. Velice solidární řídící mi udal informace:

„Dráha v používání 29, okruhy levé, letiště samozřejmě bez provozu a vítr 4-5 knotů pane.“

V tomto případě byla všude kolem letiště nížina a nemohl nastat podobný případ jako na Rané. Vítr byl navíc z čela, takže při podrovnání jsme téměř stáli na místě.

Čas nás tlačil, takže znova do letadla. Nedá si nic dělat, musíme letět.

Přišel ten nejtěžší úsek letu, kterého jsem se celou dobu obával. Po trati žádné výrazné orientační body, navíc Plasy jsou schované v lese, celý let má trvat více jak 20 minut a ještě válčit s tím odporným větrem! Nezvolil jsem nejlepší kombinaci. Pro mě z neznámých důvodu jsem Plasy minul a pokračoval do Plzně. Samozřejmě, že mi to přišlo divný, když jsem byl téměř nad Plzní a Plasy nikde. Tak co pane pilote?

„Dostaňte nás z toho!“ V mapě jsem si našel hlavní cestu, která vedla z centra Plzně až do Plas. Jiný plán jsem v tu chvíli v rukávu neměl. Takže zatáčka o 180 stupňů a po silnici zpět. Sice jsem se po pár minutách zorientoval, ale už jsem věděl, že tohle se nemělo stát. Čas se bohužel nedal vrátit. Tak to chodí.

– Michal Lněnička –