Sobota 13. Pro pověrčivé lidi příhodné datum k velkým událostem. Jakožto ateistický nepověrčivý člověk, jediné, k čemu jsem vzhlížel, byly srážkové předpovědi a modely na internetu. A nutno říci, že nevypadaly na sobotu vůbec dobře. Ze západu se hnala obrovská masa oblačnosti, i když poněkud protrhaná, takže místo vytrvalého deště slibovala spíše časté přeháňky. Ať prší či nikoliv, za zkoušku nic nedáme, takže s Rudou jsme si dali ráno sraz v Praze na ČM, že si mu přisednu do auta a pojedeme směr letiště.

Už cesta autem nabízela pohled přesně podle předpovědi – 8/8, po cestě lehčí srážky a celkově „scheisse wetter“. Po příjezdu bylo usouzeno, že než zbytečně odtahovat vše na start, bude lepší začít s přípravou závodů, která na tento den obnášela rozložení posledního celistvého Blaníčka a přerovnání všeho co křídla má, aby se při závodech dovnitř vešlo co nejvíc. Blaník rozebrán, hangár přeskládán, většina posilněna polévkou a přišlo na řadu rozhodování, co dál. Tonda nakonec rozhodl, že se to půjde zkusit, takže jsme odtáhli naši PW-6U na start dráhy 23, počkali na odmotorování kraťase a zbývalo už jen, aby se někdo ukurtoval a začlo se. Vzhledem k tomu, že výška základen byla nejistá, se Tonda rozhodl, že vezme Cvrndu a půjdou spolu zkusit, jak to vypadá. Jako první náznak toho, jak to vypadá, se nám ukázal smutný pohled Tomáše, když na nás po přistání koukal z kraťase a oznámil, že to nevypadá vůbec dobře. Pro Rudu to nebylo dokonce ani na okruhy, natož pro mě, když jsem potřeboval minimálně jeden vyšší přezkušovací let. Takže zřejmě dnes nic, achjo… Na startu se sedělo a tlachalo se především o počasí, sem tam se vyhlíželo PW s posádkou dvou akrobatů a když už nám všem přišlo, že se někde mezi těmi všemi mraky ztratilo, naskytl se nám úžasný pohled. Z ničeho nic se z mraku vynořilo PW na vysoké rychlosti a okamžitě přešlo do přemetu a po vybrání hned do druhého. Všem nám spadla brada. Vzhledem k viditelnosti a malé výšce Pavel zahlásil krátký okruh a po dosednutí přišla na řadu konzultace, jak to vypadá. A podle všeho ze shora to vypadalo ještě hůř, takže neletovo. Co se dá dělat, někdy jindy..

Opět se šlo na hangár, prokládaný posedáváním u kafe pod věží. Už sem se na Rudu podíval a zeptal se, jestli to nezabalíme a nepojedeme radši směrem Praha, Ruda už pomalu souhlasně návrh odkýval, ale ještě jsme nikam nespěchali. Za nějakou další chvíli ke mně z ničeho nic přiběhl Begis, ať si urychleně vezmu padák, že jdu na ten přezkušovák s panem Rýdlem a že mi strčí kameru na letadlo! Střídavě jsem koukal na oblohu, kde to pořád nevypadalo dobře, chvíli na něj, jestli to opravdu myslí vážně, ale jsme v aeroklubu, všechno musí rychle, takže po pár chvílích už jsem seděl s padákem přivázán v letadle a přezkušovacím instruktorem za zády, lano od vlečné se napínalo a já si říkal hlavně klid, přece jenom neletím poprvé. Od pana Rýdla jsem ještě na zemi dostal seznámení s tím, co mě nahoře čeká. Až teď jsem se dozvěděl, že se blíží díra v oblačnosti a tu musíme využít.

První, co mě při startu čekalo, bylo upozornění, že mám mnohem dříve nadlehčovat příďové kolo než jsem byl zvyklý. Po zbytek aerovleku vše v pořádku. Počasí se v rámci možností uklidnilo, občas nám sice pršelo na kabinu, ale žádná termika, co by s námi házela nahoru a dolů. Za letu se vyskytlo jen pár kosmetických výtek, ovšem největší jsem dostal za moje trhané kniplování a on/off manipulace s brzdami, i když přistání dopadlo také dobře. S dobrým pocitem i když nervózně očekávající na verdikt jsme vylezli z letadla a… Místo jakéhokoliv rozboru naše první cesta vedla pod křídlo, protože začalo opravdu hodně pršet. Tam jsme probrali vše potřebné, byl sem shledán schopen samostatného letu a dostal instrukce, co dělat, až tam budu opravdu sám.

Takže a teď to mělo přijít. Déšť už naštěstí ustal. Přání hodně štěstí, zavázání pásů na zadní sedačce, zavření kabiny, zaháknutí lana a teď už je to opravdu jenom na mně – sedím v tom stroji sám, teď už mi nikdo v nouzi do řízení nezasáhne. Hlavně všechno v klidu… Nalétáno jsem měl kvůli mému pomalejšímu postupu na okruzích mnoho a mnoho startů, takže než nějaké experimentování jsem se cítil jako automat. Úkony, signál pomocníkovi, lano napůl napnuté a když najednou… Začala se trhat místy oblačnost a začalo prosvítat slunce! Takže na to solo budu mít hezky. S lepší náladou jsem pokračoval ve sledování a hypnotizování napínání vlečného lana, když tu najednou pan Rýdl zamával, ať se přestane navíjet protože… Slunce přináší teplo a krásné počasí, ale slunce svítící do kabiny letadla při startu prvního sólisty, navíc po dešti, přináší to, že sólista po chvíli nevidí už ani to vlečné lano. Kabina se totiž totálně zamlžila… Takže ještě pár vteřin čistého vzduchu, odmlžení kabiny a tentokrát už doopravdy, jde se na to. Při startu jsem si trochu nechal podfouknout křídlo, takže můj náklon po odlepení vlečné se mi moc nelíbil, ale vše za pár vteřin srovnáno a letělo se. Kroužil jsem za Pitkynem až do 600 AGL, kde mi zamával a svojí klasickou bojovou zatáčkou zmizel podemnou. Vyvážit na 100, zkontrolovat výšku, polohu od letiště. Okamžitě jsem si stanovil výšku a bod, ze kterého půjdu do první zatáčky. Takže teď přišla doba, kdy si budu moct „postavit toho huhuláka“, neboli osobní volno na pár minut v letadle. Točil jsem si zatáčky tam a zpátky, sledoval, že kulička poslouchá o něco méně než normálně, takže stále je co zlepšovat. Na hledání termiky nebylo ani náhodou počasí a nutno říci, že ani odvahy, protože ač sám v letadle, stejně jsem byl odevšud vidět a vysílačku jsem při úkonech na startu zapnout nezapomněl. Chvíle kroužení a i když jsem ještě měl výšky celkem hodně, z rádia se ozvalo, ať si ji stále pořádně hlídám. Nechtěl jsem nic riskovat, udělal sem poslední 360ku a vyrazil do první. Jak říkám, nechtěl jsem riskovat, takže v první jsem měl ještě 400AGL, takže si ten okruh trochu natáhnu. S Blaníkem se nelétalo za dálnici, s PW a jeho větším klouzákem už ano a navíc s tímto přebytkem výšky jsem si celkem zaletěl. Úroveň „T“, úkony (i když na PW jich pár ubylo), vzpomínka na historku, kterou určitě každý v Boleslavi slyšel, když žák/žákyně (info se různí) na prvním sole si prozpěvoval „a na úkony se co? Na úkony se….“, ovšem netušil/a, že má celou dobu zakličováno, takže to všichni dole slyšeli. Zahlášení „Boleleslav INFO padesát jednička po větru levého 23“, „aaa padesát jednička jako první“, „jako první padesát jednička“. Stále s přebytkem výšky jsem třetí dělal až za úrovní letního kina a pro jistotu už ze ¼ tahal brzdy, opravdu to padá jako kámen! Čtvrtou vždy točím o něco dříve, ale mnohem plošší, abych si mohl pohodlně vybrat, kam budu sedat. Brzdy jsem možná otevřel brzo nebo moc, takže po čtvrté jsem s nimi ve výsledku moc nemanipuloval. Finále jsem měl celkem kus cesty, takže jsem si mohl s brzdami celkem vyhrát. Zavírání střídalo otevírání a nakonec jsem se poprvé dotknul pár metrů před úrovní „T“, kvůli dlouhému dojezdu. Držet výběh, balancovat křídla, položit křídlo, zavřít brzdy, vydechnout, rozepnout se a otevřít kabinu. Stroj celý, já přežil, je to za mnou… Usměvavé gratulace, sliby špinavé koupele, stejně jsem byl mimo realitu. A dojmy ze sóla?

Jak jsem již napsal, díky velkému počtu okruhů (včetně těch blaníkovských), už se některé postupy ve mně tak zautomatizovaly, že ze sóla nepřišly pocity přehnané nervozity před startem a velké euforie po dosednutí. Člověk už za tu dobu moc dobře ví co a jak, takže překvapit by nemělo nic, samozřejmě kromě absence výkřiků zezadu: „sakra co ten výkluz!“, protože kdyby určité fáze letu, při kterých člověk opravdu musí dodržovat, co se naučil, neuměl, zřejmě by mu letadlo svěřeno nebylo…

Petr Říha