Nedávno se zde objevil článek nadšeného začínajícího plachtaře Petra, který líčí své pocity a dojmy z prvního sóla na zbrusu nové PW-6, kterou aeroklub pořídil po problémech s proslulými Blaníky. Také vzpomínám na své první sólo na Blaníčku a hlavně na přezkoušení s Danou. Dodnes nezapomenu na její slova po přistání. No, na zem to letadlo dostaneš, ale technice pilotáže se budeš muset ještě dlouho věnovat…

Takže Petře, že ti ta kulička trochu lítala? Mě lítá dodnes. Plachtařská sezóna 2010 končí a já se nějak nehodlám spokojit s pocitem, že budu čekat celou zimu a začátek jara na další provoz. Po krátké poradě doma začínám s Tomášem Svárovským výcvik ULL, který se jeví jako finančně přijatelný a někdy do budoucna to bude dobrý začátek pro PPL. Na začátek trocha teorie a papírování a už sedím v Coyotu a dle instrukcí Tomáše vyrážíme na vyčkávací 16 na můj první let s motorem. Od této chvíle uplynulo již pár měsíců vytrvalé dřiny a nastává den dalšího přezkoušení na sólo. Tentokrát ne na větroně, ale na ULL. Dovolím si mluvit za pana instruktora, že vše proběhlo bez větších chyb. Až na připomínku, že ten nouzáček nemám dotáčet tak nízko. Přezkoušení bylo za mnou a mířím zpět k letišti, abych vysadil Tomáše a pod sedadlo vložil olovo. Za malý okamžik startuji z 05 na standardní tři okruhy, jen s tím rozdílem, že místo instruktora je jaksi prázdné. Přináší to vetší výhled z kabiny (kompenzovaný větší nervozitou než ve dvojím) a zároveň menší stabilitu ve vzduchu. Počasí mi přeje a těsně po dvacáté večerní točím finále. Takže klapky, rychlost, hlášení: „áá Boleslav INFO uniform 17 finále 05 s výjezdem“ na což dostávám odpověď: „áá 17 dráha v Boleslavi pro přistání volna“. Hladké přistání a rychle k hangáru, jelikož tma se neúprosně blíží. Na řadu přichází ještě trocha papírování , zavřít hangár a hurá do Prahy. Tímto velké dík Tomášovi za trpělivost, nadšení létat i v podmínkách, kdy teploty klesaly i pod bod mrazu (nutno dodat, že Coyote nemá topení).

Výcvik téměř před koncem a nastává otázka co dál? Tandemy? Ne! Paragliding? Také ne! Takže PPL? To by šlo. Díky teorii GLD a ULL nemusím absolvovat další dlouhé hodiny na učebně, ale stačí jen několik rozdílových kurzů, které zabraly sotva tři víkendy. PPL vyžaduje zdravotní způsobilost 2. třídy, kterou jsem absolvoval na začátku výcviku GLD u leteckého lékaře. Takže pohoda, ne? Formuláře ve škole vyplněny, licence okopírovány a vše se zdá být v nejlepším pořádku až na větu: „Víte, Pane Lněnička, zdravotní způsobilost sice máte, ale na PPL musíte projít prohlídkou v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze Dejvicích.“ Objednací lhůta je zhruba měsíc a půl, což mi tak trochu dělalo vrásky na čele, ale nevadí – dokud nelítám sólo, způsobilost nepotřebuju. Čas plyne rychle a hurá na ÚLZ.

Vše začíná odběry a pak je už na Vás, kterého doktora navštívíte dříve a kterého později. Sám jsem prošel asi deseti ambulancemi a co bylo nejpříjemnější – nikde nečekáte. Přijdete, zaklepete a jdete okamžitě dále. Krátce před dvanáctou dostávám způsobilost. Další krůček k licenci PPL splněn a už zbývají jen zkoušky na UCL. Otázek spousta, času málo. Co s tím?
Učit se všechny předměty a ani jeden pořadně, nepřicházelo v úvahu. Takže trocha strategie a hurá na UCL. V 8:00 jsme seznámeni s informacemi typu: kde jsou všude kamery, kdo a jak nás hlídá a ať nás v žádném případě nenapadne opisovat. Následuje 9 sad pikantních otázek a když je konečně hotovo, čekáme na chodbě na výsledky. Do 30min dostáváme verdikt a jak jsem tak poslouchal, téměř všichni se setkáme ještě jednou. Mezi tím pokračuji v motorovém výcviku a plním úlohu po úloze a ani netuším, že se mílovými kroky řítím k přezkoušení.

Let byl již objednaný a radar vykazoval nepříliš pozitivní zprávy. Nenechal jsem se odradit a vyrážím směr letiště. Kontroluji Cessničku, šup dovnitř a vzlet. Vše jsem dělal již automaticky. Takže pár okruhů, zablokované řízení, nouzáček, přistání bez klapek další nouzáček (tentokrát ihned po startu). Vše tak jak instruktor Dan Jančík chtěl. Dotáčím finále 33 a Dan dodává: „Tohle přistání bude s výjezdem a ať jsme trochu kratší“. V duchu si říkám: „Dan chce ještě zkusit přerušený vzlet“. Po přistání opouštím dráhu (tedy uvolnil dráhu, aby mě jak minule v éteru někdo neopravil, že opouští se žena a dráha se uvolňuje) a pojíždím znova na vyčkávací 33. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že to bylo přezkoušení. Zastavuji na vyčkávací a v tom: „Ok, takže si dej dva starty a potom rovnou na plnění“.

Úplně mi to vyrazilo dech, ale jak říká Vládík: „NO STRESS“. Takže úkony (olovo už mezi ně nepatří) a hurá do vzduchu. Za to vše velké díky instruktorům z elementárky (Tondovi, Petrovi, Tomáši Svárovskému), PPL instruktorům a v neposlední řadě mé rodině.

Michal Lněnička